Zase po delší době článek

25. října 2017 v 11:14
To je zase doba co? Zase vám přináším pár novinek...

Čtyři dny po mém posledním článku tady, jsme se byli s Rubinkou večer venčit. Bylo pondělí. Trošku jsme trénovali a pak jsem jí dala volno, aby si chodila jak chce. Potkala jsem se se známými, kteří mají retrívra Maxe. Rubinka se celkou dobu cukala, nedala se zkrotit, tak jsme se se známými raději rozloučili a zamířili jsme domů. Ruby popoběhla až na konec vodítka a zastavila. Vodítko bylo napnuté a tak jsem zavolala: Ruby, ke mně! Jenže milý pejsek se otočil a vší silou se rozběhl ne ke mně, ale ode mě. Já to nečekala a letěla jsem k zemi i s vozíkem. Nestihla jsem pustit vodítko. Ještě že tam byli nějací kluci asi věk 15-16 let, kteří mě zvedli a pomohli domů a kterým neskutečně děkuji. Nakonec jsem naštěstí neměla nic zlomeného (mám osteoporózu takže to není sranda, báli jsme se, že mám zlomené nohy. Bolest v nich totiž necítím. A o šest tdnů v sádře nestojím.). Na pohotovosti, kde jsme ten večer strávili asi dvě hodiny, mě zrentgenovali a zašili mi obočí, kde jsem měla dva stehy.

Poté už to šlo ráz na ráz, venku Ruby nebyla zvladatelná, nevím co se s ní stalo, když viděla psa, tak se cukala a rady, které mi dala paní trenérka (posazovat Ruby pokaždé, když uvidíme cizího chlupáče...to prostě není možné, to bysme na té procházce strávili dvě hodiny, protože u nás je těch psů snad milion) a navíc mě naši s ní samotnou ven nechtěli pouštět. Sama jsem měla nějaký psychický blok, a bála jsem se s ní ven sama. Myslela jsem, že se to časem zlepší, ale Rubinka stále blbla. Do toho nemocná babička, o kterou se denně musela starat mamka. U mamky se objevily navíc úzkosti, složila se, nakonec dostala antidepresiva. Zavolala jsem tedy trenérku a dohodly jsme se, že by asi bylo pro Rubinku lepší, kdyby šla k jinému majiteli. Obrečela jsem to, ale vím, že se má Rubinka dobře. Zanedlouho začala prý zase pracovat.

Až teď se u nás situace začíná uklidňovat. Babička je sice po druhé operaci srdce, ale už chodí ven, sice s chodítkem, ale chodí. Mamka už se taky zlepšila. Bere sice pořád prášky, ale začala cvičit a celkově si myslím, že se vylepšila.

Nového asistenčího psa nechci. Rubinka je moc fajn pejsek, ale pro mě bude asi lepší pořídit si štěně a vycvičit si ho sama. V létě jsem se v tomhle směru totiž vzdělávala a věřím, že bych to zvládla. Mám teď něco v plánu, tak uvidíme jak to vyjde. O tom ale zae někdy příště.

Doufám, že se máte všichni v tomhle podzimním počasí fajn.

Brzo na viděnou!
 

Zabydlování

1. dubna 2017 v 12:48 |  Diary
Tak už mám Rubinku šestý den doma. Musím říct, že je fakt zlatíčko, doma o ní ani nevím, ale já jí často k sobě volám, drbu a hraju si s ní.

V pondělí paní trenérka přijela, vyplnily jsme nějaké papíry, popovídaly a šly jsme ven, abych si vyzkoušela, jak má Ruby správně jít vedle vozíku, když se nevenčí. S normálním vozíkem jí to ještě moc nejde, předbíhá. A taky když vidí psa, tak by si chtěla hrát, jenže já jí na volno ještě pouštět nemám, protože co kdyby náhodou vzala roha.

V úterý jsme si to vyzkoušeli chvilku v práci a dobrý. Ale na všechno si musí zvyknout. Odpoledne jsme se byli zaregistrovat na veterině a zase vyzkoušet procházku. Trénovali jsme přivolání na dlouhém vodítku. To celkem taky šlo, musím se ale naučit být tvrdší. Nechci na ní být zlá, ale přitvrdit prostě musím, jinak by si se mnou dělala co chtěla.

Ve středu jsme byli na radnici v centru města autobusem, takže zase nová zkušenost. Hodně lidí jí taky celkem ještě rozptyluje, obzvlášť když si jí zničehonic pohladí (LIDI NEDĚLEJTE TO!), ale to se nacvičí, musí si tu prostě zvyknout. U paní trenérky byla na vesnici, i když jezdila trénovat i do velkých měst. Pak paní trenérka odjela a my zůstali sami.

Ruby je opravdu moc hodná, v noci pěkně spinká (mlaská, chrápe), ráno se jdeme vyvenčit, to jí moc povelů nedávám, jen občas, abysme to procvičili, ale jinak jí nechám normálně vyčůrat a pokud chce, tak i "udělat hromád(k)u". Madam to trvá docela dlouho (asi 20 minut), než se jaksi rozhodne, že našla správné místo, ale to nevadí. času mám i ve všední den dost. Horší to bude až bude pršet.

Pak o všedním dnu jdeme po vyvenčení domů, já se nasnídám a tak podobně, pak jí navleču dečku s nápisem "Asistent" a pak už musí jít způsobně vedle mě a do auta a jedeme do práce. U budovy vyskočí z auta a opět jde hezky vedle mě. V kanceláři vejdeme, já si jí posadím, i když s ní šijou všichni čerti, jen aby mohla všechny přivítat. Pak jí propustím, chvilku se mazlí a pak jde lehnout na místo.

Čas od času s ní jdu na pět minut na chodbu, aby se protáhla a nebo jde se mnou na WC. Ven jdeme až po práci ve dvě hodiny. Zkoušela jsem s ní jít ve dvanáct se vyvenčit, ale madam se nechtělo. Paní trenérka říkala, že je prostě taková. Chodí se venčit až většinou právě po té druhé hodině. To většinou i "hromádkuje" :D To je velká odpolední procházka. Čekám až udělá co musí a potom trénujeme chviličku chození u nohy, hrajeme si, blbneme a tak podobně. Dohromady jsme venku tak hodinku. Pak jdeme domů, dostane polovinu papání a odpočívá doma.

Večer jdeme ven mezi půl osmou až osmou. To se zase jen vyvenčí, možná občas něco pocvičíme a pak jdeme domů, já si udělám svoje věci, dám jí druhou polovinu papání a jdeme do postele.

Tak takhle asi vypadá naše rutina za ten první týden. Štve mě akorát to, že si jí lidi hladí bez dovolení. Prostě jdou okolo a rukou jí přejedou třeba přes hlavu. Pokud jde mě u nohy, tak to pohlazení jí rozptyluje a je pak roztěkaná a nedělá to co má. Nechápu, proč to lidi dělají. Jasně, je roztomilá, ale je to asistent a musí se soustředit a má jasně na dečce napsáno: prosím nehladit. Když se lidi zeptají, tak pokud můžu, tak na chvilku zastavím, dám Rubince "volno" a pak teprve se může mazlit z cizími lidmi. Jinak by mi za cizími chodila jen tak a já bych se nikam pořádně nedostala, kdybych třeba chvátala.

Ale je to paráda. Dneska jdu do kavárny, tak půjdu sama a budu mít sebou svého ochránce :)

Už zítra

26. března 2017 v 17:02 |  Diary
Tak zítra po obědě mi konečně dorazí můj nový psí parťák, resp. parťačka. Už jsme se viděli třikrát, ale tentokrát už u mě zůstane. Paní trenérka tu bude do středy, aby mi vše vysvětlila a ukázala a pak už to bude jen na mě, abych si Rubinku korigovala. Těším se, ale zároveň jsem nervózní.

Je o mě všeobecně známo, že jsem dost měkota a neumím moc nikomu poroučet. Už ale jen kvůli tomu, že si mě brácha dobírá, že je na mě zvědavý jak to zvládnu a že mi určitě pes přerostě přes hlavu, to musím zvládnout.

Jak jsem nedávno začala chodit na brigádu, kde jsem šest hodin, jsem zvědavá, jak to bude Ruby zvládat. Zaměstnal mě ve své firmě nevlastní brácha z taťkovy strany a všichni jsou docela nadšení, že jim tam bude chodit pesan, ale mě se moc nelíbí, že je budu muset otravovat, aby jí v poledne venčili. Jsou tam totiž dva schody ven z budovy. Jim to možná nevadí, ale mě prostě vadí, že si věci nemůžu vyřídit sama a otravuju někoho jiného.

Taky si občas zezačátku budeme každou hodinu dávat tak pětiminutové pauzy a půjdeme se projít po chodbě sem a tam a něco třeba procvičíme. Snad mi kolegové neřeknou, že se flákám :D
 


Asistenční pes (6) - Uvidíme se!

5. září 2016 v 9:25
Přicházím s další částí seriálu "Asistenční pes"....


Uvidím jí! Už za týden!!!

Co tomu předcházelo?

Včera na ČT 2 dávali pořad "Chcete mě?", kde dávali reportáž z rekondičně-integračního pobytu s pejsky. Kdo chcete, najděte si to, je to na internetu. Měla jsem oči na šťopkách, protože Ruby, na pobytu měla být taky, tak jsem svolala celou rodinu a dívali jsme se. Rubinka tam nakonec nebyla, ale ukazovali jiné pejsky, třeba Fanynku, kterou jsem měla před rokem na ukázku chvilku doma. Je to zlatíčko. Za těch pár chvil si mě dokázala získat.

Pak jsem tedy paní trenérce psala, že jsme se na pořad koukali a tak.... A ona mi odepsala, že by za mnou zajela s Rubinkou už přístí týden!!! Domluvily jsme se tedy na pondělí.

Musím taky už pomalu nakoupit "výbavičku" - mističky, nějakou hračku a tak... Než přijede příští týden, tak minimálně mističky koupím.

Pak se taky nesmím zapomenout s paní trenérkou domluvit na pár věcech, jako třeba co jí dávat za granule, kolikrát denně, jestli jí budou moct hladit třeba mamka, brácha a tak..... no je toho dost, musím si to sepsat.

Jsem na to zvědavá, pak napíšu a hodím třeba fotky :)

5 věcí co mě vytáčí

31. srpna 2016 v 12:12
Bez zbytečných řečí jdeme na to...

1) Kouření - vážně tenhle zlozvyk fakt nechápu. Navíc to ještě neškodí jen přímému uživateli, ale i lidem kolem něj. A někteří kuřáci jsou ještě tak sobečtí, že klidně kouří doma v bytě, kde mají třeba malé děti. Vážně na zabití! Je to droga jako každá jiná. Jasně, když srovnáte alkohol a cigarety nebo "tvrdé" drogy a cigarety, tak z toho ty cigára vyjdou jako nejmenší zlo, ale i tak, prostě je to hnus. A bacha, to, že je marijánka označena za "měkkou" drogu, neznamená, že je míň škodlivá. Lidi, vážně s tím nezačínejte, i kdybyste měli být v partě před kamarády za blbce. Přece si nezničíte zdraví. Mohli byste taky skončit zavření (nejen) na psychiatrii.

2) Hluční lidé - jsem tichý tvor a mám radši ticho a klid. Ne, vážně mi není 80 let a taky si ráda zablbnu, ale prostě pokřikující, poskakující lidi fakt nemusím, protože mě to znervózňuje.

3) Dlouhé telefonáty s ukecanými lidmi - skoro nikdy nikomu nevolám, jen v důležitých věcech. Nesnáším také ty lidi, co mají potřebu vám sdělit nějakou "super" novinku z jejich života a vyprávějí a vyprávějí třeba hodinu a vy jen posloucháte a buď přikyvujete nebo dokola opakujete: Jo, aha, hm, no jo.... Prostě vás ani nepustí ke slovu, ale musí se vypovídat. Pak, když konečně skončí s příběhem, tak honem musí zase jít. Jak se máte vy, je vůbec nezajímá.

4) Klepy - prostě, když o někom něco vím nebo si myslím, že to vím, tak si to nechám pro sebe. Nemám potřebu, jako někteří, každému na potkání vyprávět, jak má nějaká kamarádka nového přítele a jak je ten dotyčný hrozný a jak strašně se obléká nebo jak hrozně se vyjadřuje. Můžu si to myslet, ale svůj názor nikomu necpu.

5) Lidi, co pořád cpou všem své názory - občas se taky přistihnu, jak tohle dělám, ale jelikož to nesnáším, snažím se tomu vyhnout. Nelíbí se mi třeba, jaké si ségra vybírá partnery. Vybírá totiž podle vzhledu - ona by vám tvrdila, že to tak není, ale dost mě jednou naštvalo, když jsem jí vyprávěla, jak se kolem mého kamaráda, který je bez rukou, točí spousta holek, tak ségra řekla: "No tak to nechápu co na něm vidí. Já bych takovýho kluka nechtěla" A to jsme prosím (nevlastní) sourozenci a je na tyhle věci zvyklá. Tady jí ten svůj názor cpát budu a to ten, že nezáleží kolik kdo má rukou nebo nohou, ale že záleží na tom, jaký ten člověk je uvnitř. Trochu jsem odbočila, ale chápete.

Těch věcí, co nesnáším bude víc, ale tyhle mě poslední dobou vytáčí nejvíc. A jak jste na tom vy?

Bydlení

30. srpna 2016 v 10:31
Poslední dobou mě stále víc a víc zajímají různé pořady a články o bydlení. Ne že bych se tedy chtěla (nebo mohla) někam stěhovat, ale líbí se mi, jak to někdo má třeba zařízené a vychytané.

Nelíbí se mi vyloženě takové ty moderní byty. Připadá mi, že nemají duši, že nejsou prostě tak útulné. Podívejte se třeba na tohle.

Nevím, prostě mi tyhle obrázky přijdou takové sterilní, neosobní. Je to hezké, ale přijde mi to jen takové "na oko", modelové. Poskládá se to, vyfotí a to je vše. Bůhví, jestli v tom někdo bydlí.

Jsem zastáncem praktičnosti. Na vzhled tudíž u ničeho nekoukám. I když mám třeba u sebe nepořádek, tak vždycky vím co kde je a když mi někdo uklidí, tak pak tápu a hledám a vztekám se. Ale to si myslím, že platí snad u každého.

Tohle je paráda. Pro mě sice nepoužitelné, ale do menšího pokoje naprosto ideální.

A tohle?

Taky super, co říkáte?

Jinak taky ujíždím na různých netradičních knihovničkách. Tady jsem pár našla. Tu poslední chci!! Zasvěcení pochopí ;)

Mánie

19. srpna 2016 v 9:01
Asi před rokem mě chytla jakási blogovací mánie a založila jsem si blog na Wordpressu s tím, že tam budu psát anglicky recenze zajímavých knížek, co jsem kdy četla. Jenže tak rychle jako ta mánie přišla, zase brzy odešla, tudíž jsem do blogu docela přispívala asi tři měsíce a pak mě to přestalo bavit.

Stejně si myslím, že mít víc jak jeden blog je na nic, jenom máte víc práce. Měla jsem (a stále mám) tento blog, anglický osobní blog, kam vlastně píšu zhruba to samé jako sem, jen v angličtině, pak jsem měla ještě knižní český blog a pak knižní anglický blog. Už se mi z toho točí hlava a vlastně přispívám skoro jen a jen sem, takže jsem se rozhodla asi tak, že budu dávat i knižní recenze sem a na ostatní blogy kašlu (víceméně). Stejně svým blogováním díru do světa neudělám.

I tak už blogování není moje priorita. Když mám co říct, tak sem zavítám, ale podle aktivity je vidět, že to žádná sláva není. Prostě od nynějška tu můžete najít jak moje povídání, tak i názory na knížky co jsem přečetla. Uvidíme jaký to bude mít úspěch.

Asistenční pes (5) - Ruby

28. června 2016 v 9:26
Pokračujeme v seriálu "Asistenční pes"...


Tak jsem se konečně dočkala! Včera večer mi paní trenérka oznámila, že pro mě mají pejska!

Jmenuje se Ruby. Vedle do menu jsem vložila počítadlo, takže budu mít přesně přehled o tom kolik let (teď ještě měsíců) jí vlastně je. Mám tu vloženou i Jackie, našeho "psa domácího" kterého máme ve střídavé péči. Včera prý Rubinka podstoupila nějaké vyšetření plus kastraci, takže teď se musí trošku šetřit. Pak na to ale určitě s paní trenérkou vlítnou a dají se do výcviku.

Jsem opravdu ráda, že už vím, že se vhodný pejsek pro mě našel. Vložím sem jednu z fotek, co mi paní trenérka poslala. Krásná, že? To otočené ouško mi přijde hrozně roztomilé :)


Proč já mám bráchu takovýho pitomce....

29. března 2016 v 18:15
Brácha je mladší, bude mu 25 let. Je to bručoun, ale mám ho ráda.

Jedna věc mě na něm ale hrozně štve a to je to, že kategoricky odmítá mít děti. Vím, že je nejspíš ještě brzo a necítí se na to, ale má dlouhodobý vztah, s přítelkyní si zařizují bydlení už v podstatě napořád a on prostě tvrdí, jak jsou všechny děti haranti nevychovaný a že jenom cucaj z rodičů peníze a energii.

V takových chvílích bych ho nejradši uškrtila. Proč jen já musím mít bráchu takovýho pitomce?

Jeho přítelkyně to bere z rezervou, děti tedy chce, ale doufá, že se brácha umoudří a pokud jim to vydrží i dál, tak že alespoň jednoho potomka mít budou. Brácha se ale hrozně brání.

Mamka už to tak dobře nebere, protože jedinou nadějí na pravá vnoučata je pro ní brácha (jinak mám ještě nevlastní ségru, ale to prostě asi pro mamku není takové). Já děti mít ze zdravotních důvodů prostě nemůžu. Takže se spolu o to pořád přou a hádají. Říkám jí, aby to nehrotila, že je to prostě ještě mladý tele a že k tomu prostě ještě nedospěl, ale mamka to bere strašně tragicky.

S těma jeho řečma o harantech mě děsně štve, ale co můžu dělat no. Můžu jen doufat, že snad někdy v budoucnu za deset dvacet let budu teta :D

Období klidu? Spíš ticho před bouří...

2. března 2016 v 11:02
Jak už název článku napovídá, nyní mám takové "období klidu", ale spíš to cítím jako ticho před bouří. Zanedlouho mě čekají státnice a já ještě nemám dodělanou bakalářku. Ale co, nijak to nehrotím, kdyžtak půjdu na podzimní termín, nikam nechvátám, nikdo na mě netlačí, takže mám ještě klid. Práci mám tedy slíbenou od července, ale myslím si, že s tím, že bych ještě neměla dokončenou školu, by nebyl problém. Nemyslím si, že je to taková pozice, kde by člověk nutně musel mít vysokou.

Taky stále čekám na své psího pomocníka. Ještě prý žádného vhodného nenašli, což ne že by mě nějak štvalo, ale znáte to - když na něco čekáte a těšíte se, jste hrozně netrpěliví. Už abych tu psí slečnu měla doma. Psa sice jakože máme, protože celkem často hlídáme bráchovo psa, ale to není prostě takové, jako když je ten pes vyloženě váš a tenhle bude fakt poslouchat jen mě a budu za něj zodpovědná jen a jen já (takže už se těším až něco doma vyvede, to to pěkně schytám, hehe). Venku teď nějakým záhadným způsobem pořád narážím na retrívry a tak si říkám jak asi bude vypadat ten můj, jestli bude světlejší nebo tmavší, větší nebo menší, jestli bude mít delší nebo kratší chlupy.... Jasně, na tom moc nesejde, ale i tak.

Jediná věc mě mrzí a to je to, že nebudu moct jet na takový týdenní letní pobyt, kde bych se se svým budoucím psím pomocníkem seznámila. Bylo domluveno, že brácha s přítelkyní pojedou s námi i s jejich psem, protože mamka se bojí jet takovou dálku samotná autem a po dálnici už vůbec ne, nesnáší řídit a bojí se toho od té doby, co do ní jeden řidič docela dost naboural. Bydlíme totiž v Jižních Čechách a ten pobyt je někde na severu. No, ale brácha přišel s tím, že dostali nějakou nabídku jet někam...nevím kam...za dobrou cenu. Takže s námi nepojedou. Zkoušeli jsme říct známým, ale ti už mají v plánu něco jiného, ale slíbili, že příští rok pojedou s námi. Taky do toho vlezla ta moje nabídka práce, protože pobyt je v srpnu a já nastupuju do práce v červenci, takže to by nešlo, nejspíš. Štve mě to neskutečně, těšila jsem se, ale prostě to letos nepůjde.

Mamka nakonec na tu operaci zatím nepůjde a když by náhodou ano, tak by to bylo na dva až tři dny, což bych s taťkou zvládla. Přestěhoval se totiž jen kousíček od místa kde bydlíme (asi 10 minut autobusem) a už jsem u něj byla párkrát. Jeho manželka byla dřív dost nepříjemná, ale teď se zdá jako docela fajn ženská, tak uvidíme, pokud ta situace nastane, ale myslím, že na tak krátkou dobu by jí to nevadilo, kdyby se o mě taťka postaral. Přes den to víceméně zvládnu sama, chce to jen ráno mě dostat z postele a večer zase uložit, pomoct s oblečením a takové ty věci. Dokonce jsem se díky tomu, že se taťka přestěhoval, viděla po sto letech strejdu. Oženil se v době, kdy už naši byli rozvedení, takže jsem vlastně svou tetu a malého bratance viděla vůbec poprvé. S taťkou k nim jezdíme autobusem, což je chvilička. U nich je teda dost schodů, ale prý se tam bude dělat výtah, tak uvidíme.

Tak to by bylo asi vše z novinek, až bude něco nového, určitě zase napíšu.
Mějte se všichni krásně!

Kam dál